Robert Fulghum - Vše,co opravdu potřebuji znát,jsem se naučil v mateřské školce
…..Nepřestávej žasnout. Vzpomeň si na semínko v plastikovém kelímku - kořínky míří dolů a rostlinka stoupá vzhůru a nikdo vlastně neví jak a proč, ale my všichni jsme takoví. Zlaté rybičky, křečci a bílé myšky a dokonce i to semínko v kelímku - všichni umřou. My také.
A nikdy nezapomeň na dětské obrázkové knížky a první slovo, které ses naučil - největší slovo ze všech - DÍVEJ SE…….
……Odstraňujeme špínu z našich rukou, prádla, těla, potravy a obydlí. Jen kdyby vědci mohli přijít s něčím, co by ji odstranilo z našeho myšlení. Kalíšek zázračné šuměnky, která odstraní špínu z našich životů, obměkčí nás, ochrání, co je uvnitř nás, zlepší proces našeho žití, zamezí žloutnutí a krabacení, vyjasní přirozené barvy, zkrátka ze které každý vyjde voňavý a hebký.
….Hole a kameny nám mohou zlámat kosti, ale slova nám zlomí srdce...
…Je příjemné vědět, že některé velmi staré a velmi jednoduché způsoby, jak se dostat dál, jsou ještě i dnes účinné. Přemýšlím o tom, že starodávné a odřené počitadlo se ocitá na stěnách dvacátého století jako pozoruhodný umělecký předmět, který je krásný svou užitečností a užitečný svou krásou….
…..Jde jen o tohle: že jsou místa, ze kterých všichni pocházíme - obyčejná místa, kde jsme hluboce zakořeněni a díky nimž jsme to, co jsme. A my je přehlížíme nebo se na ně k vlastní škodě díváme skrz prsty. Obracíme se k nim zády a riskujeme, že budeme opovrhovat sami sebou. V určitém smyslu se potřebujeme vracet domů - a můžeme se vracet domů. Ne si domov jenom přivolávat, ale posvětit své vzpomínky……
Filozoficky se to dá vyjádřit slogany, které má na stěně ve své kanceláři: Důvěřuj bližnímu svému. A vždycky rozdávej karty.
Důvěřuj Bohu. A vždycky si stav dům na vyvýšeném místě.
Měj rád své sousedy. A vždycky si vybírej dobrou čtvrť.
Závod nevyhraje vždy ten nejrychlejší, ani bitvu ten nejsilnější, ale je lepší si tak vsadit. Sázej asi tak uprostřed mezi "nastav druhou tvář" a "už toho bylo dost". Sázej asi tak uprostřed mezi "práce kvapná málo platná" a "váhat se nevyplácí". O vyhrávání: není důležité. Na čem doopravdy záleží, je, jak tu hru hraješ. O prohrávání: není důležité. Na čem doopravdy záleží, je, jak tu hru hraješ. O hře: hraj na výhru!
Přestože si to ani neuvědomujeme, vyplňujeme důležitá místa v životech druhých lidí. Tak tomu je s kazatelem a věřícími. Nebo s chlápkem z potravin na rohu, s automechanikem v místním servisu, rodinným doktorem, učiteli, sousedy, kolegy v práci. Jsou to fajn lidi, kteří
jsou vždycky na svém místě, na které se dá spolehnout v důležitých maličkostech. Lidé, kteří nás učí, dávají nám požehnání, povzbuzují nás, podporují a povznášejí v naší
každodennosti. Nikdy jim to neřekneme. Nevím proč, ale neděláme to. A my samozřejmé takovou úlohu plníme taky. Jsou lidé, kteří na nás závisejí, sledují nás, učí se a berou si od nás. A my to nevíme. Nešetřete sebou. Třeba se vám nikdy nedostane důkazu vaší důležitosti, ale jste důležitější, než si myslíte. To mi připomíná starou súfijskou legendu o dobrém muži, kterému Bůh slíbil splnit jedno přání. Muž řekl, že by si přál konat dobro a nevědět o tom. Bůh jeho přání vyhověl. A pak si Bůh řekl, že to je výborný nápad, a splnil to všem lidem. A tak tomu je až dodnes. MĚLI JSME SI HRÁT NA OBRY, čaroděje a skřítky.
Měl jsem na starosti asi osmdesát sedmi až desetiletých dětí, zatímco jejich rodiče si vyřizovali rodičovské záležitosti, a tak jsem to svoje hejno nahnal do shromažďovací síně
kostela a vysvětlil jsem pravidla. Je to hra kámen, nůžky, papír ve větším měřítku a je při ní nutné dělat jistá intelektuální rozhodnutí. Ale skutečným účelem je dělat spoustu rámusu a honit se s ostatními kolem, až nikdo neví, na čí straně hrajete ani kdo vyhrál. Zorganizovat plnou místnost rozdováděných školáků do dvou družstev, vysvětlit základy hry, dosáhnout konsensu o tom, kdo patří do kterého družstva - to všechno není nic snadného, ale my to díky dobré vůli dokázali a mohli jsme začít. Vzrušení z honičky dosáhlo vrcholu a já vykřikl: "Teď se musíte rozhodnout, co jste - OBR, ČARODĚJ nebo SKŘÍTEK!"
Zatímco se skupinky šeptem horečně radily, něco mě zatahalo za kalhoty. Stojí tam holčička, dívá se nahoru na mě a znepokojeně se ptá tichým hláskem: "A kde mají stát mořské panny?"
Kde mají stát mořské panny?
Dlouhé ticho. Velmi dlouhé ticho. "Kde mají stát mořské panny?" opakuju.
"Ano. Víte, já jsem mořská panna."
"Mořské panny nejsou."
"Ale jsou, třeba já jsem!"
Neuměla si představit, že by byla obr, čaroděj nebo skřítek. Znala svou kategorii. Mořská
panna. A nechtěla ze hry odejít a postavit se ke stěně, kde měli stát poražení. Chtěla se zapojit tam, kde panny zapadnou do celého schématu. Nechtěla se vzdát důstojnosti a identity
Považovala za samozřejmé, že pro mořské panny je někde místo a já vím, kde to je.
Tak teda kde mají stát mořské panny? Všechny "mořské panny" - všichni ti, kteří se liší, nezapadají do normy a nevystačí s nabízenými přihrádkami a škatulkami?
Odpovězte na tu otázku a na té odpovědi můžete postavit myšlenkový směr, zemi nebo celý svět.
A jaká byla moje odpověď v ten okamžik? Jednou za čas řeknu přesně to, co je třeba.
"Mořská panna se postaví sem, hned vedle Mořského krále!" (Ano, hned tady vedle královského šaška, dodal jsem v duchu.)
A tak jsme tam stáli, drželi jsme se za ruce a sledovali houfy čarodějŧ, obrů a skřítků, jak se míhají ve zmateném víru.
Mimochodem není pravda, že mořské panny neexistují. Já znám aspoň jednu osobně. Držel jsem ji za ruku.
Řekl bych, že údiv, posvátnou úctu a radost máme všichni kdesi zasuté
a stačí málo, aby to vše vyplulo na povrch.
Špatně se o tom mluví, ale co já doopravdy, doopravdy, doopravdy chci k vánocům, je jenom tohle:
Chci, aby mi zase bylo pět let na celou jednu hodinu.
Chci se hodně smát a hodně plakat.
Chci, aby mě ještě aspoň jednou někdo zvedl, uspal mě v náručí a odnesl nahoru do postýlky.
Já vím, co doopravdy chci k vánocům.
Chci zpátky svoje dětství.
To mi nikdo nedá. Když se budu snažit, můžu si na to aspoň já sám sobě dát vzpomínku. Já vím, že to nedává smysl, ale odkdy jde vlastně o vánocích o nějaký smysl? Jde o dítě
kdysi dávno a kdesi daleko, a jde o dítě teď. Ve vás a ve mně. Které čeká za dveřmi našich srdcí, že se stane něco úžasného. Dítě, které je nepraktické, nerealistické, bezelstné a hrozně náchylné k radosti. Dítě, které nepotřebuje, nechce a ani nechápe dárky jako ponožky a chňapky na hrnce.
Uplatnil jsem zásadu "když se tomu nechce, použijeme násilí"…………..
Zřejmě je pravda, že muži jsou silnější. Ale ženy jsou zase chytřejší - alespoň tahle je. Zrovnoprávnění, řekl bych, znamená, že každému se dostane to, co si myslí, že chce, aniž by se dozvěděl celou pravdu. Nebo jinými slovy - zrovnoprávnění nakonec znamená osvobodit se od věcí, které se nám nelíbí, abychom se nechali zotročit tím, s čím souhlasíme.
……. "že někdy se ocitnu tak na dně, že by se mi sešel takový ten vysunovací žebřík."
……..A já té kráse a pravdě nikdy neodolám. Já prostě tváří v tvář TAKOVÉ HUDBĚ nedokážu dál sedět na své hromadě vychladlého popela, lomit rukama a litovat se!..................
Kdo vlastně stojí o tyhle řeči o nezdarech, marnosti a zhoubě? K čemu ty věčné dohady, že život a lidi nestojí za nic?
Fulghumovo pravidlo výměny jde ještě dál: každý člověk, který projde tímto životem, tu nevědomky něco zanechá a něco si odnese. Většinu z toho "něčeho" nemůžeme ani vidět, ani slyšet, ani spočítat. Při sčítání lidí se to neobjeví. Ale nic bez toho nemá smysl.
…..Franklin pronesl tu památnou větu: "Eh, a quoi bon I'enfant qui vient de naitre ?" ("K čemu je dítě, které se právě narodilo?")
Jednou večer, několik měsícŧ před tím červnovým dnem, seděl Joseph-Michel Montgolfier před krbem a díval se do ohně; pozoroval jiskry a kouř stoupající komínem. Jeho fantazie stoupala s tím kouřem. Jestliže kouř stoupá k nebi, co ho takhle chytit, strčit do pytle a sledovat, jestli ten pytel bude taky stoupat, a třeba s sebou něco nebo někoho ponese?
Monsieur Montgolfier byl syn prosperujícího výrobce papíru. Bylo mu asi pětačtyřicet a neochvějně věřil v chrám, jakým Věda v osmnáctém století byla. Monsieur Montgolfier byl bystrý a netrpělivý člověk a měl spoustu času. A tak se do toho se svým cílevědomějším mladším bratrem Etiennem a s prostředky z otcovy továrny pustil. Začali s papírovými pytli, potom hedvábnými a nakonec zkoušeli taftový s pryskyřicovým povlakem. A voilá!
Nastal den, kdy se z versailleských zahrad vznesl balón, který nesl ovci, kohouta a kachnu. Všichni tři to přežili, čímž prokázali, že v nebi nejsou jedovaté plyny, jak se někteří
obávali.
Nejnadšenějším přívržencem bratří Montgolfierů byl mladý chemik Jean-Francois Pilátre de Rozier. Ten nechtěl balóny vyrábět; on chtěl v balónu letět. Montgolfierovy zajímaly vědecké experimenty. Byli starší a moudřejší, nohama stáli na pevné zemi. Pilátre chtěl letět. Byl nabitý mladickou touhou po dobrodružství. A tak se toho podzimu, 21. listopadu 1783, Jean-Francois Pilátre de Rozier dočkal. V zahradě královského paláce v La Muette, v Bois de Boulogne, ve 13 hodin 54 minut, v nádherném balóně vysokém jako sedmiposchoďový dům, pomalovaném znameními zvěrokruhu a s monogramem krále. Stoupal výš a výš, nad špičky stromů a kostelní věže, a přistál za Seinou, pět mil daleko. Joseph-Michel a Etienne Mongtolfierové prožili dlouhý a plodný život vědců a zemřeli v posteli, na bezpečné zemi. Dva roky po svém historickém letu se mladý Jean-Francois Pilátre de Rozier při pokusu přeletět v balónu kanál La Manche ze západu na východ zřítil v plamenech a zahynul. Ale jeho prapravnuk se později stal jedním z prvních francouzských pilotŧ.
No a o co v tomhle příběhu vlastně jde? Jde o sílu (a cenu) fantazie. "Fantazie je důležitější než informace." To řekl Einstein, a ten by to měl vědět. V tom příběhu jde také o to, jak lidé s fantazií si stoupají jeden druhému na ramena. Od země k balónu a k člověku v balónu až k člověku na Měsíci. Přesně tak. Někteří z nás jsou pozemní personál - drží lana, zapalují oheň, sní, pouštějí lana a sledují let vzhůru. Jiní jsou předurčeni obloze a vzdáleným obzorům.
Taky o tohle v tom příběhu jde. Tyto věci mě napadají v době, kdy děti vycházejí a čeká je další stupeň. Ze střední školy, z univerzity, z rodného hnízda. Co bychom jim při těchto příležitostech měli dát? Fantazii, strčit do nich a požehnání.
Pojď sem, říkáme - tady na krajíček. Chci ti něco ukázat, říkáme. My se bojíme, říkají děti; ale je to úžasně vzrušující, říkají. Pojď sem na kraj, říkáme my, zapoj svou fantazii. A tak přijdou na kraj. A dívají se. My do nich strčíme a oni letí. My tu zůstáváme a umřeme v posteli. Oni jdou a nějak umřou a inspirují ty, co přijdou po nich, aby zase přišli až na ten jejich kraj. A letěli.
…….Jde tady o náboj v člověku. Může to trvat dlouho a dopravní prostředek může být zvláštní
a nečekaný. Ale jestli sen chováme dost blízko u srdce a uplatníme s fantazií to, co máme po ruce, stále ještě není nic nemožné.
…,.Tady se jedná o strašnou, a přitom úžasnou pravdu. Totiž, že vše žije, jedině když něco jiného ustoupí z cesty. Když není smrt, není život. Bez výjimek. Vše musí přijít a zase odejít.
Jde o vrozenou skepsi nebo vrozenou blbost? Přiznávám, že nevím. Kamarád psychiatr mi tvrdí, že je to příklad podvědomé potřeby něco popírat - že každý chce, aby silnice nebo Cesta nekončila, ale aby pokračovala. A tak jedete, kam až to jde, i když zřetelně
vidíte tu značku. Myslíte si, že jste výjimka, že na vás se to nevztahuje. Jenže vztahuje.
Říká, že lidé jsou v soukromí většinou čuňata. Největší tajemství lidstva jsou prý schovaná
v koutech a škvírách koupelny, kam odcházíme, abychom tam byli sami, abychom se na sebe podívali do zrcadla, učesali se a načechrali, vydrbali si a vyhřebelcovali kŧţi, připravili svá stárnoucí, neduživá těla na další den, abychom se očistili a ulevili si, namalovali povrch svých těl a odstranili tělesný pach, přicházíme tam meditovat, přemítáme o tom, co bude, a vŧbec se tam snažíme vylepšit svůj úděl. Říká, že tam to všechno je. V plechových krabičkách, lahvičkách, tubách, škatulkách a nádobkách. Lektvary, olejíčky, masti, spreje, různé přístroje, pleťové vody,
voňavky, aparátky, mýdla, pasty, pilulky, krémy, vodičky, pudry, medikamenty a různé nepopsatelné
pomůcky - některé elektrické, a jiné ne. Zázraky nahromaděné za staletí. Kamarád říká, že podle něj jsou koupelny většinou skoro stejné, a tak z nich cítí tu nádhernou jednotu lidstva.
Přední veranda na farmě mého dědy. Při světle staré prskající lucerny hraju jako o život Starou pannu s pěti karbaníky, kterým ještě není ani deset. Synovci a jejich kamarádi. Já jsem ten, kdo je hlídá - to z mého pohledu - a další trouba, který s nimi hraje karty - jak to vidí oni.
……Můj děda tvrdí, že děkuje Bohu každý den, kdy se chystá do postele za to, že se opět najedl a přitom nebyl sněden.
……….Byla to přání, která vyslovily nostalgie a fantazie, zabalené v krabičkách, ve kterých se rodí sny.
V továrně na pohádky, kterou mám v hlavě, si představuju, že……………
Domnívám se, že toužit po něčem tak silně, až se to někde v koutku vašeho srdce stane skutečností, je celkem neškodné. Picasso řekl: "Všechno, co si dokážete představit, je skutečné." A já tomu rozumím.
Vždyť my si tak trochu vymýšlíme všechny příbuzné. Otce, matky, bratry, sestry a všechny ostatní. Zvlášť, když už nežijí, nebo jsou daleko. Vezmeme si to, co známe, což stejně
nikdy není celá pravda, přidáme to k tomu, co potřebujeme a co si přejeme, a sešijeme z toho takovou rodinnou pokrývku, do které se zabalíme na gauči ze svých myšlenek. Dokonce si vymýšlíme sami sebe a mícháme to, co jsme, s tím, co si přejeme, a vzniká to, co z nás musí být.
Matka Tereza z Indie. Služebnice chudých, nemocných a umírajících. To ona přebírá Nobelovu cenu míru.
Žádný šáh ani prezident, král, generál, vědec či papež; žádný bankéř, žádný kartel ani obchodní či ropná společnost, ani ajatolláh nemají v ruce klíč k takové moci, jako ona. A nikdo
není tak bohatý. Protože ona má nepřemožitelnou zbraň proti zlu na této zemi - laskavé srdce. A také má nepřeberné bohatství tohoto života - bohatství soucitné duše. Prosekat se příkrovem nenapravitelného cynismu a mít na to jediný nástroj - neústupnou lásku; ukázat cestu, jak léčit rány lidstva; převést příběh milosrdného samaritána do reality; a žít tak pravdivým životem a zářit z postranních uliček Kalkaty - to vše vyžaduje odvahu a víru, jež si v sobě nepřiznáme, ale bez nichž nemůžeme žít. Neumím její jazyk. A přesto ke mně promlouvá její život velice jasně. Mám pocit, že mě
kára a zároveň mi žehná. Nevěřím, že jeden člověk na tomto světě hodně dokáže.
"Nemůžeme dělat velké věci, pouze malé věci s velkou láskou."
A zatímco já se potýkám s pocitem marnosti nad bezmocností jedince, ona rovnou začne svět měnit. Zatímco já toužím, abych měl více prostředků a větší možnosti, ona využívá to, co má, a dělá, co v daný okamžik může.
Pokoj není něco, po čem toužíte, ale něco co, vytváříte, na čem pracujete, co jste a co rozdáváte!
A také nelžu. Ale někdy si vymýšlím nutné skutečnosti. Někdy trochu přeháním, abych něco zdůraznil. A někdy spojím dva dobré příběhy, které si jsou podobné, v jeden ještě lepší.