Jeskyně
Svatý Pacomio chtěl poznat smysl života a každý den hloubal nad různými výroky a nad slovy mudrců, aby odhalil jejich tajemství.
Jedné noci ho Pán vyslyšel a seslal na něj sen. Viděl v něm svět jako jednu obrovskou chmurnou a bezútěšnou jeskyni. Potmě se v ní pohybovaly lidské bytosti, které do sebe vrážely, někdy klopýtaly a zraňovaly se. Byly čím dál skleslejší a sklíčenější, protože se jim nedařilo nalézt cestu ven. Pak úplně nenadále nějaký muž (nebo žena) rozžehl světlo. Bylo to malinké světélko, ale neexistuje tak hluboká tma, aby ji nepřemohlo i to nejmenší světlo. Díky světlu je vždycky možné najít únikovou cestu, a tak všichni vyrazili za člověkem, který světlo nesl.
Nejdříve se všichni tlačili, navzájem si překáželi v cestě; pak se snažili seřadit do zástupu. Ale bylo jich hodně, tma byla hluboká a světélko bylo sotva vidět. Nakonec našli správné řešení – všichni se vzali za ruce.
Chyť za ruce ty, kteří jsou blízko tebe, a drž je pevně, protože světélko je malé a tma je stále hlubší.