Netečný sokol
Jeden velký král dostal jako projev úcty dva malé sokolíky. Hned jak je dostal, svěřil je mistru sokolníkovi, který je měl vycvičit. Po několika měsících oznámil mistr sokolník králi, že jeden sokol je dokonale vycvičený.
„A druhý?“ ptal se král.
„Je mi to líto, sire, ale druhý sokolík se chová divně. Možná ho postihla neobvyklá nemoc, kterou neumíme vyléčit. Nikomu se nedaří dostat ho z větve, na kterou se hned první den usadil. Sluha musí každý den vyšplhat do větví, aby mu donesl potravu.“
Král svolal léčitele zvířat a znalce všeho druhu, ale nikomu se nepodařilo sokola přimět k letu.
Pověřil tím úkolem příslušníky dvora, generály, ty nejmoudřejší rádce, ale nikdo nedokázal odtrhnout sokolíka od větve.
Ve dne i v noci mohl král ze svých oken sledovat nehybného sokola na stromě. Pak jednoho dne vydal výnos, ve kterém se obracel na své poddané se žádostí o pomoc při řešení této záhady.
Následujícího dne otevřel okno, a jaké bylo jeho překvapení, když uviděl sokola, který pyšně poletoval mezi stromy zahrady.
„Přiveďte mi toho, kdo způsobil ten zázrak,“ přikázal král. Krátce nato k němu přivedli mladého venkovana.
„To ty jsi přinutil sokola létat? Jak jsi to udělal? Jsi snad kouzelník?“ zněly nedočkavé královy dotazy.
Vystrašený, ale šťastný mladík vysvětloval:
„Nebylo to nic těžkého, Vaše Milosti. Prostě jsem uřízl větev. Sokol si uvědomil, že má křídla, a začal létat.“
Stává se, že Bůh někomu dovolí, aby uřízl větev, které se křečovitě držíme, abychom si uvědomili, že máme křídla.
Holubice byla stvořena teprve nedávno, ale nedělala nic jiného, než že si stýskala. Dobrý Bůh ji přijal ve své nádherné zahradě.
„Pane veškerého tvorstva, bez ustání mě pronásleduje kočka.
Její úmysl je jasný – chce mě polapit a zhltnout. A tak trávím celé dny tím, že zoufale prchám na ubohých nožičkách, které jsi mi stvořil!“
Stvořitel se nad holubicí slitoval a dal jí dvě krásná, silná a hbitá křídla.
O několik dní později se holubice s pláčem objevila před dobrým Bohem znovu.
„Pane veškerého tvorstva, kočka mě dál pronásleduje a teď, když mám na zádech ta křídla, je pro mě ještě obtížnější a složitější uniknout. Křídla jsou těžká a překážejí mi. A k tomu ještě ty mé krátké a slabé nožky… Je to ještě horší!“
Stvořitel se na ni usmál a řekl: „Holubice, nedal jsem ti křídla, abys je nosila na zádech, ale proto, aby tě vynesla na nebe.“