Zamyšlení
Jednoho dne požádala jedna učitelka své žáky, aby napsali na kus papíru jména spolužáků a vedle nechali volné místo.
Pak jim řekla, aby přemýšleli, co je na každém kamarádovi nejmilejší – a TO ať napíší vedle jména.
Až po celé hodině byli žáci s tímto úkolem hotovi, odevzdali listy učitelce a opustili třídu.
Přes víkend rozepisovala učitelka pro každého žáka jeden list, kam připsala poznámky všech spolužáků.
V pondělí rozdala hotovou práci žákům.
Všichni se po chvilce čtení usmívali.
"Skutečně?“ slyšela šepot.
"Ani jsem nevěděl/a, že někomu něco znamenám!“ a "Nevěděl/a jsem, že druzí mne mají rádi“, to byly komentáře.
Nikdo více o listinách nehovořil.
Učitelka nevěděla, zda si žáci mezi sebou pověděli o obsahu listin, zdali o tom se svými rodiči diskutovali, ale to nevadí.
Cvičení splnilo svůj účel.
Žáci byli spokojeni sami se sebou a s druhými.
Několik let poté jeden z žáků zemřel, učitelka šla na pohřeb.
V kostele bylo přeplněno dobrými přáteli zesnulého.
Jeden po druhém, kdo miloval a znal tohoto mladého muže, se zastavil před rakví, aby se poklonil.
Učitelka šla jako poslední, modlila se před rakví – tu byla oslovena:
“Vy jste byla Markova učitelka matematiky?“
Pokývla: “Ano.“
Dále slyšela: “Marek o Vás často hovořil.“
Po pohřbu se shromáždili bývalí spolužáci Marka - i jeho rodiče tu byli - čekali na tento okamžik ....
“Chceme vám něco ukázat," řekl otec a vyndal peněženku.
"Toto se našlo, když Marek tragicky zahynul. Mysleli jsme, že to poznáte.“
Z peněženky vytáhl velice opotřebovaný list papíru, podlepený, mnohokráte poskládaný.
Aniž by to učitelka blíže prohlížela, věděla, že je to jeden z těch papírů, kde byla napsána krásná slova jeho spolužáků.
"Chceme vám tolik děkovat,“ řekla Markova matka.
"Jak vidíte, Marek si toho vážil.“
Kolem učitelky byli všichni bývalí žáci.
Alis se malinko usmívala a řekla: “Také ještě mám svoji listinu, je v horním šuplíku mého psacího stolu.“
Manželka Jindřicha řekla: “Jindřich mne prosil, abych nalepila listinu do našeho svatebního alba.“
"Já mám svoji listinu také ještě,“ řekla Monika, "je v mém deníku.“
Pak sáhla Irena do svého notýsku a ukázala omšelou listinu ostatním.
"Stále to mám u sebe,“ řekla a dodala: “Myslím, že jsme si všichni tyto papíry schovali.“
Učitelka byla dojata.... musela si sednout.... plakala.
Oplakávala Marka, myslela na jeho přátele, kteří Marka už nikdy neuvidí.
Mnohdy zapomínáme ve spolužití s našimi blízkými, že každý život jednou končí a že nevíme dne ani hodiny...
Proto bychom měli říci lidem, které milujeme, o které máme starost, že jsou něčím zvláštním a důležitým.
Mysli na to, že se Ti vrátí vše, co sám dáváš.
Uděláš-li radost jiným – vše se vrátí do Tvého žití.
Tento den by měl být požehnán A MĚL BY BÝT NĚČÍM ZVLÁŠTNÍM, JAKO JSI TY.