DĚTI POTŘEBUJÍ HRANICE
Děti potřebují hranice
autor: Jan – Uwerogge
nakladatelstv: Portál
-
Kdo chce vychovávat bezchybně, plete si „výchovný vztah“ s vrcholovým sportem. Vědomí toho, že mohu udělat chybu, zbavuje tíže, uvolňuje. Mohu se za chyby omluvit. Porážky jsou dary, ze kterých se mohu učit, podněty, abych to v budoucnosti dělal jinak – a lépe.
-
Rodiče, kteří jsou ve výchově svých dětí lhostejnější, často se namísto stanovování jasných pravidel uchylují pouze k zákazům a trestům. Ty však mají na děti negativní vliv, protože se snaží lámat dětskou vůli. Tresty a zákazy nejsou vhodným prostředkem pro stanovení hranic: zákazy vedou děti k tajnostem a ke lžím, zatěžují nové zkušenosti nepříjemnými pocity a špatným svědomím. Tresty vytvářejí hluboké bloky. Děti se pak cítí stále malé, jakko by se s nimi nepočítalo vážně jao se samostatně myslícími partnery. Zákazy a tresty se zaměřují na potřeby vychovávajícího a jsou nezřídka výrazem bezmoci a pedagogické improvizace. Poukazují na to, že chybí dohoda a pravidla, aby se zvládly kritické všednodenní situace. Základní problém lhostejnosti u vychovatelů tkví v tom, že dlouho ignorují překračování hranic, snášejí je, a tím děti ještě podněcují – dokud rodiče sami nevybuchnou. Naproti tomu děti takové boje o moc extrémně prožívají. Měli bychom si všímat, když děti překračují hranice. Upozorňuje nás to, abychom pravidla třeba pozměnili, rozšířili nebo abychom pomocí dohodnutých zabránili jejich překračování. Být důsledný neznamená, že budeme děti pokořovat. Stanovit dítěti hranice znamená vážit si ho a hledět na něj jako na bližního. „Každý má právo na to, aby se ctila jeho úloha“. Tak to vyjádřil americký psycholog Dreikurs. Stanovovat hranice a být důsledný je založeno na vzájemné úctě. Kdo má děti v úctě, může očekávat úctu i od nich. „Respktovat důstojnost dětí znamená zprostředkovávat jim úctu k vychovávajícímu. Stanovení hranic v sobě zahrnuje respektování dětského těla, sexuality, psychiky a duše.“
-
Dětský strach, nejistota, osamělost a uzavřenost vyvolávají u dospělých většinou spontánní citové reakce. Čím nesamostatněji a bezmocněji dítě působí, tím usilovnější a intenzivnější jsou snahy pedagogů – až k soucitu a k litování. Řečeno provokativně: Děti nepotřebují žádný soucit. Kdo děti neustále lituje, neváží si jich, činí je slabými a bezmocnými. Soucit vede k pasivitě, brání v samostatnosti, zbavuje odvahy. Ani nemocné dítě nepotřebuje soucit, protože soucit podporuje sebelítost. Nemoc patří k životu jako smrt. Velkolepý pocit zdraví se nedá prožít bez protipólu nemoci. Kdo chce dětem zprostředkovávat a piřpouštět jen obšťastňující prvky života, ten zužuje mnohotvárnost života. Děti ocení štěstí jen tehdy, zažijí-li a vydrží nepříjemné, skličující situace. Ocení produktivní moc strachu, jen když taková situace samostatně zvládnou. Dovolí si agresi, vědí-li o možnostech, jak ji svést do konstruktivních kolejí. Má-li dítě jistotu, že je přijímáno takové, jaké je, může vydržet zklamání a frustrace. Naproti tomu soucit oslabuje. Nepomáhá dítěti, aby se osamostatnilo a iniciativně se pouštělo do řešení problémů. Soucit většinou stanoví dítěti úzké hranice. Považuje ho za „ubohé“ a „slabé“. Podněcují se schopnosti a přehlížení tvůrčí kompetence dítěte sebevědomě řešit krize a problémy. V krizových situacích nepomáhá soucit, ale soucítění, spolucítění, to posiluje. Je třeba se vcítit do problémů, které se mají řešit. Soucítění nabízí pomoc a podporu, jde mu o to, aby jedinec překonal bolestivé a krizové situace, a vrací pocit zodpovědnosti.
-
Vůči dětem musíme mít úctu a respekt, musíme brát vážně jejich přání a potřeby. Dbát na dětská přání a potřeby, případně je splnit nemá nic společného s rozmazlováním, které je buď výrazem přehnané ochrany, nebo kompenzuje nedostatek vztahů ve vzájemném soužití.Přehnané materiální zaopatřování vytváří předpoklady, že se dá víceméně všechno koupit a dovolit si, a má za následek, že se z osobních výchovných vztahů stává zboží, a to i v rámci rodiny. Stále více rodičů se vyhýbá frustraci v materiální oblasti, vyjadřuje vztahy prostřednictvím dávání a kupování zboží. Z toho plyne zkreslená situace. Zatímco jsou děti stále méně materiálně frustrovány, v emocionálním ohledu se od dospívajích očekává příliš mnoho. Nedá se přehlédnout, že v posledních letech vzrůstají citové frustrace jako odejmutí lásky, emocionální prázdnota, opuštěnost a sociální úzkosti. Domácí spolupráce na základě úplatků nefunguje, protože takové odměňování vzbuzuje touhu mít stále více, dosahovat materiálního uznání. Je-li odepřeno, získávají děti pocit, že z toho „nic nekouká“.
-
Kdo hledá hranice, otírá se o ně, je připraven přijímat nové zkušenosti. Hranice dětem ukazují, jak daleko mohou zajít. Zároveň předvádějí, co ještě nedokážou. Hraniční kůly jsou jako majáky, poukazují určitou dobu na bezpečnou plavební dráhu, vedou do další plavební dráhy nebo k otevřenému moři, na kterém se hledají další spolehlivé souřadnice. Děti ovšem chtějí víc. Hrát si s hranicemi znamená hrát si s vlastními schopnostmi, jít na vlastní výkonnostní hranici, podrobovat se výzvám pro poslílení pocitu vlastní ceny, zkoumat hloubku a emocionální základ mezilidských vztahů, testovat spolehlivost norem a hodnot, kterými žijí rodiče a vychovatelé.
-
Při překračování hranic se okamžitě vynořuje otázka „Proč?“ ...“Proto!“.....Otázky „Proč?“......-nejsou způsobilé k tomu, aby odhalily motivy provokativního překračování hranic a získaly děti ke konstruktivní spolupráci při překonávání nápadně rušivého chování. Děti – až do podzního školního věku – zodpovídání otázky „Proč?“ často přetěžuje.